Holýšovskem (TOM)

05.03.2017 21:58

V sobotu 4. března 2017 jsme se po 14 dnech opět sešli na nádraží, abychom vyrazili na další pochod. V počtu čtrnáct dětí a jeden dospělák jsme se vlakem dopravili do Holýšova, kde jsme si hned po vystoupení z vlaku povídali o období 2. světové války, kdy byla v Holýšově muniční továrna a také koncentrační tábor. Navíc jsme museli na základě nápověd přijít na to, kam vlastně půjdeme a po krátké instruktáži vyhledat cestu v mapě. Celkem rychle jsme přišli na to, že naším hlavním cílem je dnes historická kovárna v Kvíčovicích.

Po krátké zastávce u holýšovského kostela a neúspěšném pátrání po náhrobcích francouzských vězenkyň z holýšovského koncentračního tábora na místním hřbitově jsme krásně upravenou cyklostezkou doťapali do Kvíčovic. Tady už nás očekával pan Brož, jenž nás přivítal v historické kovárně. Vyprávěl nám o svém pradědečkovi a dědovi, kteří v kovárně pracovali. O tom jsme se ostatně mohli na vlastní oči přesvědčit, když jsme pozorovali při práci kováře Dimitrije. S napětím jsme sledovali, jak se obyčejný železný prut za chvilku změnil v parádní podkovu. Pan Brož nás ještě pohostil výborným čajem a ukázal nám, co všechno je možné v kovárně vytvořit - železné růže, umělecké stojánky na noty, kovové lampy....

Po návštěvě kovárny nám všem pořádně vyhládlo, a tak jsme vyšplhali na kopec nad místním rybníkem, kde jsme na lavičkách poobědvali, zařádili si na dětském hřišti a prohlédli si Kvíčovice z malé rozhledny. Na úpatí kopce jsme ještě prozkoumali malý bunkr z období před 2. světovou válkou a našli si v mapě, kudy se vydáme dál. Naše cesta vedla přes zaniklou osadu Trubce, kolem bývalých kasáren až k místu bývalého koncentračního tábora v Novém Dvoře.

Na odpočívadle pod památným jilmem jsme zase studovali v mapě a dohadovali se, kam dál. Nakonce byli ti největší lenoši přehlasováni a pokračovalo se po zelené značce až k Hradecké skále. Tady na nás dýchla taková romantika, že už nikdo nelitoval. Téměř všichni postupně nakoukli do dlouhé štoly ve skále i na patro dřevěného srubu. Strmou skalní průrvou jsme se pak vydrápali na vrcholek skály a pokochali se pohledem na řeku Radbuzu.

Po cestě zbyl čas i na hraní - nebezpeční pašeráci byli úplně neškodní oproti Zuzčiným hrám Na krále a Trojnožka. Zraněné jsme uklidnili, některé kousek poponesli a ujistili, že naražený loket ani poškrábané zápastí nejsou život ohrožující. Zelená značka nás pak dovedla lesem až na nádraží do Hradce, kde jsme si ještě prstem na mapě prošli celou dnešní trasu a počkali na vlak.

Fotogalerie z výletu: ZDE