Pochod u hranic (TOM)
V sobotu 11. února jsme se po roce opět vypravili na Chodsko. Tentokrát jsme chtěli dojet vlakem do České Kubice a pak pěšky do Domažlic.
Hned na nádraží v Chotěšově jsme byli trošku zaskočeni tím, že se nás sešlo celkem dvacetjedna. Další překvapení na nás čekalo ve vlaku, který byl doslova narván k prasknutí - v Domažlicích se totiž konalo mezinárodní setkání turistů. Poskládali jsme se, kam se dalo. Ti, kteří se museli spokojit se sklápěcími sedačkami v uličce, se cestou do Domažlic perfektně naučili obsluhovat otevírání WC a mohli tak dávat instrukce seniorům, zmateně přešlapujícím před automatickými dveřmi. Z Domažlic již byla cesta be většího vzrušení, když pomineme, že někteří z nás polohlasně záviděli našim západním sousedům, jaké mají úžasné vlaky.
V Kubici na nádraží jsme prostudovali mapu a domluvili se, jakou cestou se vydáme. Po chvíli pátrání jsme konečně objevili modrou značku (museli napovědět zaměsnanci nádraží) a vyrazili jsme směrem ke koupališti Babylon. Lesní pěšinka nás vedla při potůčku Bystřice, kolem Rašínova kamene (prvorepublikový ministr financí v tomto kraji trávil často dovolenou). Poté, co někteří odvážlivci na namrzlý kámen vylezli a nechali se vyfotit, jsme pokračovali po modré. Cesta byla náročná, prakticky po celou dobu jsme se spíše klouzali a občas nás čekal i dramatický přechod úzkých namrzlých lávek. Nakonec se nikdo v ledové vodě nevykoupal. U dalšího velkého kamene jsme konečně posvačili. Po ní nás čekal opravdu dramatický úsek. Zledovatělá stezka totiž začala nebezpečně klesat. Někteří natolik věřili v kvalitu materiálu svých kalhot, že dolů sjeli po zadku, další pak sklouzli v podřepu a ti nejzbabělejší ledovku po svahu raději obešli. Celé to naštěstí skončilo pouze jedním odřeným nosem.
Na Babyloně nás konečně čekala suchá asfaltka. Po červené jsme pokračovali k bývalé hájovně Dmout. V lese jsme bohužel již zase křupkali v namrzlém sněhu a místo kochání se okolní krajinou, jsme se spíše museli dívat, kam šlapeme. Další menší zastávku jsme udělali u Zelenovských rybníků - tady jsme si na naučné stezce vyzkoušeli naše znalosti zvířat, ptáků a rostlin - bude nutno zapracovat na jejich zlepšení, moc jsme toho nepoznali. Mírným stoupáním jsme se dostali ke Dmoutu, kde jsme si neodpustili otestovat pevnost jednoho z posedů.
Pak jsme pokračovali po zelené až k Veselé hoře, poutnímu místu nad Domažlicemi, kde stojí kaple sv. Vavřince. Na polích to pořádně profukovalo, takže jsme pod Vavřinečkem byli už pořádně vymrzlí a na vrchol se vydali jen někteří. Ostatní si užívali zimních radovánek a svištěli po zadku přímo prostředkem asfaltové silnice. Ti, co už měli málo sil, se posilňovali narozeninovou čokoládou od Janiny.
Sestup do Domažlic se zdál být už snadnou záležitostí, ale naše rozhodnutí striktně se držet zelené značky a místo po silnici projít roklí, se ukázalo jako značně neuvážené - do Domažlic jsme opět spíše klouzali. Nakonec jsme ale všichni, po uklizených a suchých chodnících, bezpečně došli k nádraží. Tady většina ještě vyzkoušela funkčnost automatu v čekárně. Následně jsme už nastoupili do vlaku, kde jsme zabrali celou polovinu vagonu a vyjeli domů.
Dnešní pochod nás přesvědčil o tom, že služba na hranicích nebyla žádný med. Ani v dávných dobách starých Chodů a ani v nedávné době příslušníků Pohraniční stráže. Příště se sem určitě vydáme raději v létě.
Fotogalerie z výletu: ZDE