Jarní pochod (TOM)
Po 14 dnech jsme se opět v sobotu ráno sešli v hojném počtu 11+4 na chotěšovském nádraží, abychom se společně vydali shodit nějaké to kilo, zažít trochu legrace a poznat nová místa. To se sice tentokrát moc vážně brát nedalo, neboť naším cílem byl hrad Radyně, kam nás měla zavést trasa Jarního pochodu a kde už většina z nás byla dokonce několikrát. Ale pěkně popořádku.
Žralok nás vyplivl na Hlavním nádraží v Plzni a následoval tradiční útok na pekárnu a nápojový automat. Pak už jsme mohli vyrazit podél řeky Radbuzy přes Papírenskou lávku na zastávku trolejbusu k zimnímu stadionu. Cestou jsme si stihli ještě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi trolejbusem a tramvají a nakouknout mezi maringotkami do zázemí cirkusu, který právě v Plzni hostoval. Přeplněný trolejbus nás dovezl do Černic, kde byl start i cíl dnešního pochodu. Po obvyklých manévrech kolem vypsání potvrzení o zaplacení startovného ( dnes asi tak třikrát delších než jindy) jsme se konečně mohli vydat na desetikilometrovou trasu. Zpočátku nás vedly žluté fáborky a potom jsme se napojili na žlutou turistickou značku.
Cesta ubíhala dobře, nálada byla veselá, dokonce ani nikdo nenaříkal, že ho bolí nohy a dotaz, kdy už tam budeme padl sotva třikrát. Po krátkém odpočinku u lesní studánky jsme hravě zdolali výstup na kopec a usadili se k obědu na lavičkách před kioskem pod hradem. Někteří se spokojili s nafasovanými zásobami z domova, většina však neodolala lákavým pokrmům nabízeným v kiosku a přilepšila si párkem v rohlíku nebo nanukem. Rychle jsme opsali údaje o nadmořské výšce hradu pro samokontrolu a pak jsme si připomněli legendu o strašlivém pánovi hradu Radyně Radoušovi. Jeho podobu jsme pak mohli vidět v hradní věži, stejně jako obrovského černého psa, který hlídá jeho ukrytý poklad. Prohlédli jsme si hrad zvenčí, všechny pobavil pohled na středověký záchod a ještě více zjištění, jak se tomuto "zařízení" ve středověku říkalo. Po prozkoumání hladomorny a několika úspěšných pokusech trefit mincí naaranžovanou kostru ti nejodvážnější vystoupali po příkrých schodech nahoru na věž a kochali se výhledem na okolí. Moc dobrá viditelnost nebyla, chotěšovský klášter se nám podařilo zaměřit teprve poté, co jsme obětovali 20,- Kč za pohled velkým dalekohledem. Pak jsme opatrně slezli dolů a vydali jsme se na zpáteční cestu.
Trasa vedla chvíli po značené naučné stezce, chvíli po vlastním značení a nakonec nás měla do Černic dovést opět naše stará dobrá známá žlutá turistická značka. Cestou jsme si ještě vyzkoušeli, kolik se nás vtěsná na poměrně velký pařez, konečný počet byl 9, z toho 3 nestáli ani jednou nohou na pevné půdě (my 4 zbabělí dospěláci jsme vše jenom z povzdálí sledovali). Zkusili jsme si také schovávačku, ale výrazné oblečení a neznalost terénu ukryté tomíky rychle odhalila. Čas nás docela tlačil, a tak jsme se rozhodli, že pro diplomy do cíle vyšleme toho nejrychlejšího a nejspolehlivějšího a my ostatní se trolejbusem a tramvají přesuneme rovnou na vlak. Nakonec jsme byli všichni na nádraží včas, Vašek přiběhl celý udýchaný s prázdnými diplomy - v cíli měli opravdu napilno a ani po 4 a půl hodině nestihli podle přihlášek naše jména doplnit. Ve vlaku na to však bylo času habaděj, zejména poté, co nám v Nýřanech pan průvodčí oznámil, že máme poruchu a chvilku si postojíme. Ještě štěstí, že jsme byli ve vagónu téměř sami, protože s každou minutou čekání se zvyšovala hlasitost našich rozhovorů. Železničáři si náš řev vyložili jako povzbuzování a za dvacet minut dokázali přehodit pořadí vagónů a my mohli již bez úhony dojet domů.
Fotografie z výletu jsou k vidění ZDE.
Hanka