Putování na Kotel (TOM)
Na dnešní výstup jsme vyrazili ve složení 4 dospělí a 3 malé turistky a ráno jsme se sešli na nádraží v Chotěšově. Tam už jsem poznal, jak bude dnešní výstup náročný - nikoliv turisticky, ale technicky.
Vedoucí Tomíků Jana Skořená hned po ránu měla menší technický problém v podobě zaspání. Mě to malinko překvapilo, protože měla být v 8:00 na nádraží ČD v Chotěšově a najednou telefonát s poznámkou: “Já zaspala!“, ale naštěstí vše stihla a přišla akorát. Další naše členka Lea Rosenbergerová hned na nádraží vysypala obsah vandrbuchu na zem, a tak začal její padající den. Před příjezdem vlaku v 8:19 si ještě Lea spletla dítě s Vietnamkou, já se jí nedivím, ti jsou velcí jak kliky u auta. Po nastoupení do vlaku jsme se posilnili koláčky, které upekl na tuto akci V. Mičan starší, abychom nabrali sílu na ten kopec. Úspěšně jsme posnídali a s námi i pan vlakvedoucí, kterému jsme dali také ochutnat.
Menší problém nastal v Plzni na vlakovém nádraží a znovu perlila Lea. Měli jsme chvíli čas a tak si šla do prodejny koupit něco na zub a opět bum a prásk a věci ze stojánku se už valily na zem. Vzhledem k tomu, že byla hlášená výluka, mezi Plzní a Rokycany se předělává kolejiště, šli jsme před vestibul čekat na autobusy, které nás měly odvézt do Rokycan, kde byl pochodový začátek naší akce.
Bylo nám však divné, že před nádražím žádný autobus ještě nestál, a to do odjezdu vlaku, který už tak měl zpoždění, zbývalo asi 5 minut. Tak se šla Jana zeptat na informace a zjistili jsme, že pro rychlíky výluka neplatí a my do Rokycan pojedeme přece jen vlakem. Takže jsme nasadili velmi svižné tempo a s vypětím všech sil hupli do vlaku a ten se hned rozjel.
Ve vlaku nám „štíplístek“ vyprávěl o problémech na plzeňském nádraží – vypadla zde elektrická energie, takže jsme se pomalu začínali modlit, abychom do Rokycan dnes vůbec dojeli. Při příjezdu k Chrástu u Plzně jsme opět zastavili, nikdo nevěděl, co se děje, po několika minutách nám oznámili čekání na protijedoucí vlak, to jsme se dost uklidnili. Po příjezdu do Rokycan jsme se na nádraží sešli s Tomášem a Pavlínou, kteří se vydali s námi na dnešní túru. Začali jsme na zelené TZT, na kterou jsme se napojili u „číňana“ (to je sloupek se směrovkami), nikoliv občan čínské národnosti. Když jsme doputovali do Kamenného Újezdu, vyměnili jsme zelenou za modrou TZT, která nás povede po zbytek dnešního výšlapu.
V Kamenném Újezdu jsme poprvé posvačili. Lea si vzpomněla na radu, kterou jí kladl na srdce její tatínek, a tak jsme si v místní restauraci dali polévku – cibulačku s balkánským sýrem a rohlíkem. Po zkonzumování polévky a rohlíků nastala doba placení. Při této příležitosti nám Lea ukázala novou formu konzumace a posléze i placení. Také si na posilněnou dala polévku a k ní 1 a půl rohlíku. Když přišla s placením řada na ní, uslyšela servírka: “Měla jsem polévku a jeden a půl rohlíku.“ Servírka z toho byla poněkud mimo, asi neměla pochopení pro Ley novou metodu. Samozřejmě musela zaplatit 2 rohlíky a tu zbylou půlku si vzala na cestu. To však ještě nebyla Ley poslední dnešní akce. Po odchodu z restaurace jsme si ověřili, jak jsme zdatní v historii města Rokycany a já na tu historii postrádal štábního asistenta L. Koláčka. Pod kopcem Kotel Tomáš pozměnil po konzultaci trasu a my se po hřebenu cestou necestou vydali na vrchol Kotle. Po cestě jsme slyšeli i divoké prase v podání Tomáše a jeho zvukových efektů, původně chtěl vylekat hlavně děti, ale měli jste vidět Pavlínu, jak ta se lekla.
Na Kotli jsme vylezli na rozhlednu do výšky 25 m nad zemí, výhled byl takový neslaný nemastný, za jasného sluníčka bychom viděli až za sedmero řek a kopců. Na Kotli, který se nachází 575 m. n. m, jsme měli hlavní svačinu. Po několika fotkách a zapsání do vrcholové knihy jsme vyrazili k Rokycanům kolem Studánky krásy. Cestou dostal Tomáš nápad, zajít na občerstvení do minipivovaru „U Stočesů“, kde právě probíhaly vepřové hody, tak jsme nezaváhali a příjemně jsme strávili zbylý čas v Rokycanech. Ještě jsme udělali společné foto a šli jsme na vlak, který nám jel v 16:30 z Rokycan. V Plzni jsme přestoupili na „žraloka“ a ten nás dovezl do Chotěšova – cíle našeho pochodu.
Doma jsme byli kolem půl šesté a na závěr zase Lea zaperlila, protože si u mě v batohu zapomněla vandrbuch, a tak jsem jí ho večer odnesl až domů. Byl to pěkný výlet, škoda jen, že nás nebylo víc, ale i tak jsme si to užili a už se těším až s tou naší školkou vyrazíme na další akci.
Fotografie z výletu si můžete prohlédnout ZDE.
Vašek a Jana