Výšlap Domažlickem (10. března 2018) (TOM)

13.03.2018 19:49

Dalších 14 dní uplynulo jako voda a znovu nastal čas vyrazit na výšlap. Vzhledem k tomu, že od začátku března až do konce května trvá nepřetržitá výluka na trati mezi Vejprnicemi a Plzní, bylo jasné, že musíme vyrazit směrem na západ, abychom se vyhnuli přecpaným výlukovým autobusům.

Po několika operativních změnách bylo jasno - jede se do Domažlic. Meteorologové slibovali ranní deštík, ale když jsme před půl desátou opouštěli "kabinky" vlaku ve stanici Domažlice - město, vypadalo to na docela pěkný, neobvykle teplý den. Z nádraží jsme se po zelené turistické značce dostali až na domažlické náměstí, kde jsme byli nuceni udělat první zastávku. Jednak se čekalo na Vaška, který potkal starého mladého známého, a jednak všem bylo hrozné horko a bylo potřeba odložit pár vrstev oblečení. Bylo mi upřímně líto těch, co si dnes vyrazili ve sněhulách a zimních bundách s kožešinovou podšívkou.

Po chvíli jsme po zelené vyrazili dál směrem k Baldovskému návrší. Cestou jsme míjeli sochařské výtvory, které nás většinou vůbec neoslovily, neboť jsme jejich pojetí jen těžko rozuměli. Výstup do kopce jsme si zpestřovali dějepisnými výklady o období husitství a kocháním se nádherným výhledem. Ten byl na vrcholu naprosto dokonalý - dohlédli jsme až na šumavské vrcholy včetně nejvyšší hory Šumavy Velkého Javoru. Většina z nás se u pomníku bitvy u Domažlic z roku 1431 posilnila svačinou, všichni se dál kochali výhledem a Vašek se rozhodl najít vhodný předmět, na který umístíme fotoaparát pro pořízení společné fotky u pomníku ve tvaru kalicha. Věděli jsme, že náš předseda dovede překvapit, ale to co přišlo, opravdu nikdo nečekal. Nejdřív jsme si mysleli, že si Václav chce ke sváče sednout, ale pak nám došlo, že předmět obalený vrstvou zahnilé trávy a bahna má sloužit k tomu, aby na něj Janina položila svůj drahocenný přístroj. Na starou zahradní židli, odhozenou kdesi v příkopu na černé skládce, se sice moc netvářila, ale nechtěla urazit, tak se to rozhodla vyzkoušet - naneštěstí nebo naštěstí to nevyšlo a do hledáčku se všichni nevešli, takže foťák na židli nezůstal a fotilo se bez automatiky. Na vrcholu začalo dost pofukovat, tak jsme raději vyrazili dál. Ještě kousek nás vedla zelená a pak jsme po krátkém tápání usoudili, že se vrátíme na cyklostezku, jež nás dovede až na křižovatku s modrou turistickou značkou. Cestou jsme si ještě pomáhali technikou, ale i mapy v mobilu vás mohou pěkně zmást, když nemáte zapnuté otáčení. Vše ale dobře dopadlo a my v pohodě došli až k milavečským mohylám na modré. I tady se nás někteří snažili svést z cesty, ale jelikož jsme na tomto místě byli už potřetí, tak už jsme bez problémů věděli, kudy do Milavče. Do odjezdu vlaku bylo ještě moře času, takže přišly a řadu zábavné hry. Dost jsme se nasmáli při hře Na sochy, když se v prodejně nabízely např. sochy olympijského vítěze, křečka, žebráka či skinheada, který zapomněl jít k holiči. Na místním hřišti jsme si pak ještě zaběhali při hře Krvavé koleno a Na třetího. K nádraží už to bylo jen kousek, takže jsme se už bez úhony přemístili na nástupiště a počkali na vlak. I zpátky jsme se vezli v kupé (autorkou pojmenování kabinky je Kačka K.), což se hodně líbilo našim mrňousům Péťovi a Matýskovi, ale vůbec ne Aničce, která se musela spokojit s vlastní porcí dat bez připojení k síti.

Příští setkání bude asi veselé, protože nás čeká tradiční Úherecká pouť. Takže se už teď těšíme na atrakce a langoše.

Hana Duffková

Fotografie z výletu: ZDE